Non ti piace? Non importa! Puoi restituircelo entro 30 giorni
Non puoi sbagliarti con un buono regalo. Con il buono regalo, il destinatario può scegliere qualsiasi prodotto della nostra offerta.
30 giorni per il reso
Kniha vychází vychází k příležitosti 100. výročí Staigerova narození, představuje reprezentativní průřez jeho celoživotním dílem. Kromě nejproslulejší Staigerovy knihy, Základních pojmů poetiky, výbor obsahuje autorovy programové studie a články, curyšský proslov s následným polemickým ohlasem i ukázky z korespondence a vzpomínek. Tři oddíly knihy dokládají Staigerův myšlenkový přínos ve třech nejdůležitějších, vzájemně se prolínajících oblastech: první je svědectvím Staigerova pokusu o vytvoření antropologicky fundované poetiky, druhý přináší texty věnované – především v dialogu s filosofií M. Heideggera – problematice literární hermeneutiky, ve třetím jsou zahrnuty texty vymezující Staigerův osobitý koncept stylu a zabývající se otázkou estetického hodnocení literárních děl.EMIL STAIGER (8. 2. 1908 Kreuzlingen – 28. 4. 1987 Horgen), švýcarský germanista, literární vědec a překladatel. Po studiích teologie, germanistiky a klasické filologie se roku 1934 habilitoval na katedře germanistiky curyšské univerzity, kde působil jako profesor v letech 1943 až 1976. Díky svým přednáškám a knihám Čas jako básníkova představivost (1939), Základní pojmy poetiky (1946), Umění interpretace (1955) a Goethe (1952–1959) Staiger nabyl pověsti mistrovského interpreta literatury a ve 40. a 50. letech byl i v mezinárodním kontextu vnímán jako mimořádná osobnost německé literární vědy. Svým důrazem na empatickou interpretaci samotného literárního textu se Staiger vymezil vůči dobovým pozitivistickým, duchovědným, sociologickým či psychoanalytickým přístupům, v nichž je literární dílo degradováno na ilustrativní doklad té které metodologie.Východiskem k „autonomnímu“ výkladu literárního díla se Staigerovi staly některé osnovné motivy Heideggerovy filosofie: podle Staigera básník rozvrhuje „časovaným“ tvarem díla rytmus jedinečné lidské existence, vlastním úkolem literárního interpreta je pak nadšeně vnímavá rezonance tohoto individuálního rytmu. Chápání literárního díla, ale rovněž tvůrčí osobnosti a určité umělecké epochy jako časově strukturovaných událostí umožnilo Staigerovi vykládat tyto fenomény shodně coby výraz „stylu“, přičemž sám svůj interpretační přístup nazýval „stylovou kritikou“. Moderní literaturu nerezonující s jeho představami o „stylotvorném“ poslání umění Staiger napadl v proslovu Literatura a veřejnost (1966), který vyvolal široký mediální ohlas a vedl k Staigerově vědecké ostrakizaci i k dlouhodobému paušálnímu odmítání tzv. werkimanentní metody, za jejíhož představitele byl pokládán. Teprve v posledním desetiletí začíná být přínos Staigerova díla opět spravedlivěji hodnocen a jeho metodologický koncept je se stále určitější zřetelností vnímán jako jeden z klíčových impulsů ve vývoji moderní literární vědy.